a-net prezentace

Dominantou Lednice je zámek, obklopený parkem s Minaretem a Janohradem. V areálu lze navštívit akvárium Malawi či přehlídku dravců. Obcí prochází červená turistická trasa, která vede do Valtic na jihu a k Novomlýnským nádržím na severozápadě. Zelená turistická značka spojuje Lednici s Břeclaví.

Nejprve si krásnou okolní krajinu Lednice oblíbilo vodní ptactvo, které tu zůstalo doposud. Lidé se sem začali sbíhat před čtyřmi tisíci lety. První písemná zmínka o osadě „Izgruobi" je z počátku 13. století. Tehdy místní tvrz vlastnil rod Sirotků, u něhož se neprojevil hospodárný gen, tak museli panství přenechat šikovnějším Lichtenštejnům. Slavný rod prý získal své jméno podle drahokamu (licht-stein), který našel jejich praděda horník. O jejich obchodnickém umění svědčí fakt, že majetek, čítající jeden třpytivý kámen, dokázali v průběhu století rozmnožit v majestátné zámky, letní sídla, květinové zahrady, rozsáhlé parky a tak dál.

Venkovská vila, která vznikla v 17. století přestavbou někdejší tvrze, měla unikátní sklep. Její majitelé tam nechali vybudovat umělou jeskyni, ozdobenou štukovými i skutečnými krápníky. Ty opravdové byly nalámány v nedalekém Moravském krasu.

Následným přestavbám a úpravám zámku neustoupilo jen podzemí. Farní kostel sv. Jakuba padl roku 1731, aby přenechal místo zámecké kapli. Z ní měli radost všichni: obyčejní vesničané se sem chodili modlit, zatímco panstvo sledovalo bohoslužbu z oddělených teras, navazujících na zámecké chodby. Slečny, sešněrované v těsném korzetu, ani páni, nazdobeni kilogramy zlata, to tak neměli „k Bohu" daleko.

Lednický zámek, tak jak vypadá dneska a jak byl v roce 1996 zapsán na Seznam světového kulturního bohatství UNESCO, sloužil Lichtenštejnům jako „rekreační chata". Jezdili sem na léto, avšak to jim nebránilo vybudovat v interiérech topení, luxusní umývárny, ložnice, jídelny a taneční sály. Přízemní prostory sloužily jako reprezentační sály, kam zvali hosty a přátele (dnes I. prohlídkový okruh - reprezentační sály). První poschodí bylo zařízeno k obývání (dnes II. prohlídkový okruh - knížecí apartmány) ve druhém měly své království děti (dnes III. prohlídkový okruh - obrazová galerie).

Jedete-li do Lednice z Valtic, všimněte si okolních stromů. Mají toho hodně za sebou, alej byla zřízena už v roce 1715. Není to tak dávno, co se tudy chodilo pěšky - pamatoval to ještě Bezruč. Podle jeho veršů, opěvujících zdejší krajinu, se cestě dodnes říká Bezručova alej.

I další stromy v Lednici mají svou barvitou historii. Některé v zámeckém parku mají snad tisíc let. Nejstarší dřevina exotického Palmového skleníku bude slavit třísté, možná i čtyřsté narozeniny. Před okupací 1968 tu stály dva stromy (lípa a dub) jako symbol česko-sovětského přátelství. Pařez, který dodnes zůstal po dubu, může být na svého odvážného kata pyšný. Dřevorubec, kterého nevypátrala ani KGB, totiž strom seřízl noc předtím, než ho měla přijet obdivovat ruská delegace, prý v čele s L. I. Brežněvem.

Minaret

Rozhledna Minaret se nachází v lednickém parku asi 2 km severně od zámku. Kolem Zámeckého rybníka k ní vedou dvě cesty, na jedné z nich jsou pozůstatky Akvaduktu. Po Dyji sem jezdí turistické loďky, po prašných cestách koňská spřežení.

Minaret v zemi křesťanů! Není divu, že vzbudil zvědavost a podnítil lidskou fantazii. Mezi místními se povídá pověst, dle níž tu chtěl velký mecenáš umění Alois Josef I. původně postavil kostel. Ale nějak se s poddanými neshodl na místě stavby, pohádali se - a výsledkem je škodolibá knížecí pomsta: islámský symbol. Někdo tvrdí, že tu měla stát celá mešita, čehož jsme se prý nedočkali jenom díky pohyblivým pískům.
Pravděpodobně na legendě není mnoho pravdy; však byly v okolí i turecké lázně, švýcarský most a čínské paláce. S nápadem udělat rozhlednu „po islámsku" snad přišel samotný architekt Josef Hardmuth, autor moderní tužky, kterému minaret tvarem připomínal životní vynález.
Náklady na stavbu se vyhouply k milionu zlatých. Velkou sumu si jistě odnesl Hardmuth, ke zpevnění podloží bylo třeba mnoho dřevěných pilot a trámů, na díle pracovalo mnoho lidí (prý i arabští umělci) a vzhledem k tvaru minaretu bylo třeba vybudovat speciální spirálovité lešení. Dělníci se této nezvyklé konstrukce báli a odmítali na ni vstupovat. Jejich obavy rozprášil prý jakýsi císařský kaprál jízdního pluku, který vyjel na koni až k vrcholu, aniž by se jediná část lešení pohnula.
Minaret měří skoro 60 m a na jeho horní ochoz vede 302 schodů. Svrchu je vidět park, Pálava, Bílé Karpaty a dokonce vrcholek věže svatoštěpánského dómu ve Vídni. Osm veřejnosti nepřístupných sálů v prvním patře bylo kdysi „skladištěm" orientálních předmětů, které ze svých dalekých cest dovezli Lichtenštejni. Podlahy i zdi prostor zdobí maurské kresby a nápisy.

Valtice

Dominantou Valtic je barokní zámek s kaplí (využívána k hudebním produkcím) a kostel Nanebevzetí Panny Marie. Obec se pyšní oficiálním titulem „hlavní město vína". Sídlí zde Národní vinařské centrum, které provozuje veřejnou degustační expozici Salon vín ČR. V okolí se nacházejí dvě veřejně přístupné stavby Lednicko-valtického areálu: Kolonáda na Reistně a Rendez-vous. Na sever vede červená turistická trasa do Lednice a modrá k Hraničnímu zámečku.

Jestliže Lichtenštejni používali zámek v Lednici jako „rekreační chatu", pak jim ten valtický sloužil jako „rodinný domek". A to domek značných rozměrů! V čtyřkřídlé budově je na sto majestátných místností. Dnes zabere prohlídka barokního sídla, okolního parku a příjemné vinárny v areálu celé odpoledne - a to je zpřístupněno jen sedmnáct místností. Jejich barokní a rokokové zařízení však poskytne takřka stoprocentní představu o tom, jak si v 17. a 18. století žili bohatí šlechtici.

Ve Valticích stával původně hrad, který neměl štěstí na pevné majetnické ruce. Jednou ho zdědilo hned šest panských dcer najednou, jindy byl rozdělen mezi tři rody. Ve druhé polovině 14. století získala podíl na dědictví Valtic (přesně jednu šestinu) jistá Alžběta, třetí manželka Jana I. z Lichtenštejna, který tenkrát nebyl nic víc, než hofmistr jakéhosi rakouského vévody. Protože to byla milující a oddaná ženská, upsala mu svůj díl v závěti. To byl prvopočátek obrovského panství, které nejbohatší rod v Česku vybudoval a spravoval až do doby, kdy přišli komunisti, aby „bohatým vzali a chudým dali".

Když chce někdo vlastnit 30 000 hektarů překrásných parků, zdobených na mnoha místech historickými stavbami, nemůže být upejpavý dobrodinec. Největší rozmach zažili Lichtenštejni za bratrů Karla, Maxmiliána a Gundakara. Karel z Lichtenštejna byl kariérista své doby. Pro přízeň císaře Maxmiliána brzy konvertoval z evangelictví na katolicismus a ještě podporoval dění po bitvě na Bílé hoře. Však si také za svou horlivost odnesl značnou část majetku, který byl pánům popraveným na Staroměstském náměstí zabaven.

Kdo se soustředil na peníze, neměl čas na stavby - a naopak. Jeho (pár generací vzdálený) potomek a jmenovec Karel Eusebius spíš cestoval a studoval, než by se věnoval politice a podlézání. Naučil se toho dost, aby architektům práci nejen zadával, ale ještě jim do ní mluvil. Giovannimu Giacomu Tencallovi vytýkal nedostatky v proporcích a zevním členění dnes a denně, až se museli rozloučit. To stavař zrovna projektoval valtický kostel Nanebevzetí Panny Marie, který svou krásou a především velikostí (48 x 28 x 34 m) okouzluje doposud. Kníže chtěl, aby se tam při bohoslužbě vešli všichni obyvatelé města, což si nakonec prosadil. Zajímavé je, že ještě dnes - po více než tří stech letech - svatostánek všechny „Valtičany" pojme.

Valtice si za staletí existence užily i nepříjemných chvil. Za husitských válek pomáhali císaři Zikmundovi, tak „kacíři" na oplátku městečko podpálili a celé Valtice s kostelem i hradem lehly popelem. V období třicetileté války spousta lidí zemřela na mor. Při napoleonských válkách tudy procházela vojska, která drancovala, co se dalo. Po druhé světové válce skončil honosný zámek na nějakou dobu jako skladiště.

Dneska si malebné městečko, vonící vínem a dýchající historickou atmosférou, užívá zaslouženého míru. A překrásný barokní zámek, zrekonstruovaný tak, jak jej zanechal v 18. století architekt Johann Bernard z Erlachu, vítá denně stovky turistů.

Apollonův chrám

Appolonův chrám se nachází na návrší u břehu Mlýnského rybníka. Leží na červené turistické trase, spojující Lednici a Valtice, asi 3 km jihovýchodně od Lednice. Interiéry objektu jsou veřejnosti nepřístupné.

Kdysi stál kousek odsud Chrám Múz, který zdobily sochařské skvosty Josefa Kliebera. Když jej zrušili, nechali výzdobu převézt do nově postaveného zámečku, zasvěcenému antickému bohu Appolonovi. Empírový chrám byl postaven na začátku 19. století, aby stejně jako ostatní salety Lednicko-valtického areálu, zpříjemnil život lichtenštejnskému dvoru.

Zámeček vypadá jako vystřižený z romantické pohádky. Nevyniká velikostí, ale krásou. Zdobí jej dórské sloupy, klasicistní zábradlí a točité schodiště. Kdysi tu bydlela stráž, tak se napudrované šlechtičny v krajkových šatech neměli čeho bát. Hluboký okolní les láká dodnes k příjemných procházkách. Můžeme se toulat krásným okolím stejně jako kdysi Lichtenštejni a po výletě osvěžit tělo v Mlýnském rybníce. Písčitá pláž, svažující se znenadání do vody, je co by kamenem dohodil od zámečku. Škoda, že průzračný rybník prorůstá v létě sinicemi.

Appolon může být na svůj chrám hrdý. Bohův příběh vypráví plastický vlis, zdobící zdi budovy. Kromě antické báje znázorňují sochy amorety s Appolonovou lyrou a kvarteto Múz. Střecha zámečku sloužívala jako vyhlídka, jde odsud vidět třpytící se hladiny rybníků i drobné lichtenštejnské stavby, zahalující se v šumící listový okolních stromů.

Zdroj: www.lednicko-valticky-areal.cz

dostupnost: